Jak říkal ředitel a majitel jedné firmy: „Váš životopis je bezchybný. Je vidět, že jste šikovná, makáte v práci i na sobě. Ale proč jako tam máte teď tu pauzu??? Proč jako teď nikde nepracujete???“ Zněl skoro výhružně, když jsem byla u nich na pohovoru. „No protože už konečně potřebuji zpomalit. Být v souladu sama se sebou“, znělo mi hlavou.

No opravdu, posuďte sami. Praxe na pozici vedoucího projektu čtyři roky. Stala jsem se styčnou osobou pro komunikaci se zákazníkem. Co já řeknu, to platí. Zároveň vyvíjím vše, co potřebují a dohlížím na chod všeho starého. Následuje postup na vedoucího pobočky s cca třiceti podřízenými. Následuje přestup do jiné firmy na základě výborných ohlasů mé práce. Postup do týmu projektových řešení. Mám na starosti projekt na vystavení a rozjezd skladu o padesáti tisících metrech čtverečních. U zákazníka se osvědčuji, vidí že znám IT systém i všechny oddělení a umím skloubit jejich práci dohromady. Věří mi víc než svým podřízeným. Opět přestup po pěti letech na pozici vedoucího pobočky, kde rozjíždím halu pro nového zákazníka. Nabírám lidi, definuji procesy. Zadávám požadavky na IT. Všechno běží jak má. Mým hnacím motorem je adrenalin. Vše zvládnout, být nejlepší. Nezastavit linku. To jsou jediné cíle, které mně ženou dál a dál. Když jsem výjimečně doma, trošku tápu co dělat. Žiji jen prací. A vevnitř neúplná. Uspokojená pouze pocitem, že „na to mám“ a „já to předci dám“. Hlavně aby nebyl čas přemýšlet sama nad sebou a o „blbostech“, které prostě jen zdržují. Přesto tam pořád někde ten pocit neúplnosti byl. Pamatuji si, jak jsem tenkrát přes obědovou pauzu stála u firemní mikrovlnky, koukala z okna a málem brečela. Tenkrát jsem si vylévala svou duši jednomu skladníkovi. No vylévala. Vlastně jediné, co ze mě vypadlo bylo, že já se starám vlastně o všechno a o všechny, ale o mně se nestará nikdo. To jsem sice vyřkla já, ale vůbec mi nedocházelo, jaká je to hluboká pravda. Až dnes vím, že žádné posty, ani pracovní místa mi nenahradí pocit prázdnoty. Musím já sama. Je potřeba se starat o tu naší vnitřní část sebe sama, neodsouvat se pořád na poslední kolej. Dovolit si to právo a postavení, že i moje pocity a potřeby jsou v pořádku. Že jsou prostě důležité. Že je potřeba žít sama se sebou. Pokud to ale uděláte, automaticky zpomalíte. Budete se chtít uklidnit, ztišit, prostě vytáhnout na světlo své vlastní myšlenky. Ne jen poslouchat hluk z okolí...

Malování je úžasná terapie. Je to vybočení a vzdálení se od té automobilové, průmyslové šedi k barvám a krásné harmonii. A ten neuvěřitelný stres, pokraj vyhoření a sebezapření (co se ve mně hromadil po dobu šestnácti let), se mi doslova rozpouštěl pod rukama. A já začínala být šťastnější a uvolněná. Vědomá si sebe sama. Miluj sebe sama. Jsi sama se sebou dvacetčtyři hodin denně, tak to se vyplatí. Neodkládej se na poslední kolej. Vytvoř si kolem sebe prostor, ve kterém ti bude dobře. Jak? Prostě malé kroky, které musí ostatní respektovat, protože ty jsi důležitá. A pak další krok a další. A tak znovu vybuduješ prostor pro sebe. A ty se pak zastav, čti si knížku, nebo si udělej hezké vlasy, cokoli, nebo prostě jen tak buď.